Keporkaci chrání menší savce před kosatkami

Keporkakům se ne nadarmo přezdívá „něžní obři“. Nedávná pozorování odhalila jejich pozoruhodné chování v situaci, kdy byli svědky útoku kosatek dravých na mláďata velryb jiných druhů či na menší mořské savce. Keporkaci se totiž cíleně snažili útokům zabránit.

Keporkaci jsou zřejmě schopni empatie i soucitu. | Kredit: Christopher Michel, CC BY 2.0

Keporkaci jsou zřejmě schopni empatie i soucitu. | Kredit: Christopher Michel, CC BY 2.0

Začátkem května 2012 se pracovníci kalifornské Monterey Bay Whale Watch při plavbě sledovali útok skupiny kosatek dravých (Orcinus orca) na mládě plejtvákovce šedého (Eschrichtius robustus). Skupina kosatek koordinovaně útočila na mládě a držela ho pod vodou, aby se utopilo. V tom se ale stalo něco, co nečekali ani pozorovatelé a zřejmě ani kosatky – dva dospělí keporkaci (Megaptera novaeangliae) se snažili úsilí kosatek zabránit. Mládě chránili dokonce i vlastními těly a vystavovali se tak sami riziku kvůli jedinci jiného druhu. Malá velryba už bohužel byla příliš vyčerpaná a dorážení predátorů nakonec podlehla, jeho matka se pak vydala na cestu sama. Kolem mrtvého mláděte se ale shromáždilo dalších pět keporkaků a všech sedm velryb se jalo kosatky pronásledovat. Keporkaci znervózňovali kosatky troubením, plácáním ocasní ploutví o vodní hladinu, otáčeli se a zdvihali hlavu nad hladinu. Po šest dalších hodin se keporkaci vraceli k mrtvému mláděti a snažili se zabránit kosatkám, aby kořist sežraly.

Kosatky dravé jsou obávanými predátory.Kredit: Christopher Michel, CC BY 2.0

Kosatky dravé jsou obávanými predátory.
Kredit: Christopher Michel, CC BY 2.0

Podobné situace byly zaznamenány také o několik let dříve, kdy se Robert Pitman a John Durban z National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) plavili na Antarktický poloostrov, aby pozorovali kosatky. Byli svědky hned několika pozoruhodných událostí: Nejprve spatřili skupinu deseti kosatek, která obklíčila dva dospělé keporkaky. Jelikož kosatky neútočily, nabyli přítomní odborníci dojmu, že predátoři jen zkoumají, zda pár keporkaků není oslabený a nemohl by se stát potenciální kořistí. Poté ale zahlédli pravděpodobný důvod obklíčení – mezi dvěma keporkaky totiž našel útočiště tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii), kterého mírumilovné velryby chránily, aby se nestal kořistí kosatek. Skupina predátorů pronásledování nakonec vzdala a o několik minut později se zaměřila na jiné sousto, tentokrát na tuleně krabožravého (Lobodon carcinophaga), který odpočíval na ledové kře. Kosatky vytvořily vlnu, která kru přelomila, a tuleň zůstal na kusu ledu ne větším než on sám. Připluli však stejní keporkaci jako v předchozím případě a kosatky s velkým hlukem zahnali.

Keporkak zachraňuje tuleně Weddellova (vpravo dole) | Kredit: Robert Pitman

Keporkak zachraňuje tuleně Weddellova (vpravo dole) před kosatkami. | Kredit: Robert L. Pitman

O týden později zaznamenali odborníci z NOAA ještě zajímavější případ: Jiná skupina kosatek útočila na tuleně Weddellova a tentokrát se predátorům podařilo potenciální kořist smést z ledové kry do vody. Do útoku se ale připletli dva obrovští keporkaci – zřejmě také jiní než v prvních dvou případech. Vyděšený tuleň plaval ke svým zachráncům, aby se u nich schoval. Jeden z obrovských kytovců se přetočil na záda a tuleň se tak dostal na keporkakův hrudník mezi jeho přední ploutve. Když se přiblížily kosatky, keporkak vyklenul hruď, aby byl tuleň nad vodou a v bezpečí; hladina moře na ploutvonožce ale stále dorážela a snažila se ho spláchnout zpět. Když už to vypadalo, že tuleň bude ve vodě vydán napospas dravcům, keporkak ho šťouchnutím posunul zpět do bezpečí své náruče. O pár chvil později už se vyčerpaný tuleň vydrápal na nedalekou kru a kosatky odpluly s nepořízenou.
Tuleni Weddellovi se mohou stát kořistí kosatek. | Kredit: U.S. Geological Survey

Tuleni Weddellovi se mohou stát kořistí kosatek. | Kredit: U.S. Geological Survey

Mláďata plejtvákovců šedých se často stávají kořistí kosatek.Kredit: Linda Tanner, CC BY-2.0

Kosatky často útočí na mláďata plejtvákovců šedých.
Kredit: Linda Tanner, CC BY 2.0

Pomoc mláďatům jiných druhů velryb či obecně menším mořským savcům, aniž by keporkaci sami byli v ohrožení nebo měli zranitelné mládě, je pozoruhodnou vlastností, která napovídá, že tito kytovci mají nejen dovednost zobecňovat podobné situace a přenášet chování z vlastního druhu na jedince druhu jiného, ale i schopnost empatie a soucitu spolu se snahou pomoct. Tato domněnka je podporována i faktem, že mozek mnohých kytovců obsahuje tzv. von Economovy neurony, které nalezneme u lidí, lidoopů a slonů. Ačkoli přesná funkce von Economových neuronů není přesně popsána, předpokládá se, že tyto části mozku savců jsou odpovědné za složité sociální emoce, zahrnující i vcítění se do druhého, intuici a rychlé reakce. Přítomnost těchto neuronů je považována za neurologický důkaz toho, že kytovci jsou schopni empatie, cítění a myšlení vyššího řádu.

Zdroje:

 

(Zobrazeno celkem 1 670-krát, 1 zobrazení dnes)
Share

One comment on “Keporkaci chrání menší savce před kosatkami

  1. Richard Molek

    Otázkou je, zdali by nebylo příliš antropomorfní projekcí označit takové chování lidskou nálepkou altruismu či obětavosti. Možná ma takové jednání zcela přirozené vysvětlení – tedy možná to chování je pro velryby dlouhodobě nějak výhodné, nebo existují jiné důvody, které plně nechápeme, kterým plně nerozumíme, protože jim do hlavy nevidíme. Ale přenášet na zvířata lidské pohnutky, motivy a vyvozovat z toho podobné souvislosti je poměrně ošemetné a hodně spekulativní. Je otázkou, zdali to bude někdy plně posouditelné. Jejich druh či míra empatie či soucitu nebude stejná jako lidská a proto není moc seeriozní to poměřovat podle stejného měřitka či přepokladů a analogicky docházet ke stejným vysvětlením. Možná jde jen o to, že nemají kosatky rádi, protože ty ohrožují a zabíjí i jejich mláďata, takže kdykoli uvidí útok kosatek na cokoli, se jim vybaví tyto vlastní zkušenosti a vyvolá to podobnou automaticky podmíněnou (do jisté míry pudovou) obranou reakci. Tím ale nepopírám, že u kytovců obecně existuje vyšší míra „inteligence“ a sebeuvědomění, než u vetšiny ostatních živočichů.

    A pokud i u vyšších savců existuje něco takové co lidé mívají tendence analogicky srovnávat s podobnými lidskými projevy, pak asi přece jen nepůjde v kontextu jiného způsobu života ve zcela jiném prostředí úplně o totéž, takže je zavádějící používat stejné pojmy z lidské oblasti na takové inteligentní tvory, protože velrybí druh inteligence nebude nikdy úplně totéž co ten pojem vyjadřuje u lidí (navíc i u člověka existuje více typů, druhů inteligence, komunikace a vědomí, takže i u něj je termín inteligence příliš obecný a nekonkrétní – takže to,že někdo nemá např.sociální inteligenci,nemusí ještě znamenat,že nemá jinou – třeba logickou,matematicko.Takže se vlastně ZOBECNĚNĚ o nikom nedá říct,že by nebyl inteligentní.Chceme-li být přesnější musíme OBECNY pojem inteligence uvést v souvislosti s určitou danou oblastí v níž konkrétní testovaný jedinec tento DRUH INTELIGENCE podle daného testu vykazuje.). Přesnější by bylo hovořit kokrétně o šimpanzím, sloním, delfíním, kosatčím, velrybím, krkavčím.. atd., .. druhu inteligence a nesrovnávat zcela nesrovnatelné. To platí i o jiných pojmech z lidské oblasti přisuzovaných některým vyšším živočichům.

    Termín inteligence je příliš obecný a vágní na to,aby něco konkrétnějšího vypovídal o testovaném jedinci či druhu živočicha. Člověk se odlišuje od zvířat mj.tím,že vykazuje určitou průměrnou hodnotu inteligence a jiných parametrů v mnoha oblastech – je tedy na rozdíl od zvířat velmi všestraný avšak na úkor specializace v dílčích oblastech,v nichž zvířata člověka převyšují (ale vždy jen v jedné dané oblasti).Příkladem mohou být smysly či pohybové vybavení člověka.Člověk má tyto parametry nastavené na „ideální“průměr.

    Možná jde jen o antropomorfní projekci – prostě si do chování inteligentních tvorů zcela přirozeně promítáme něco lidského protože to v tom prostě chceme vidět. Žádný člověk v určitých analogiích není nezatížen nějakými výchozími hodnotovými předpoklady.. Mozek všech živých tvorů je ve své představivosti limitován svými předchozími zkušenostmi.

    Léta se věnuji amatérskému srovnávacímu výzkumu druhů inteligencí vyšších inteligentních živočichů (lidoopi, sloni, delfíni, kosatky, krkavcovití ptáci, papoušci žako) a člověka (byť to plně srovnávat nelze). Na druhou stranu karteziánský dualismu tvrdící, že mezi člověkem a zbytkem živých tvorů je obrovská a nepřekonatelná propast je naštěstí už dávno překonán a opravdu v mnohém si jsou lidé a zvířata podonější, než by si dřív lidé byli ochotni připustit. Ale to není nutně v rozporu s ničím. Rozpor vzniká pouze mezi realitou a mezi lidskými konstrukty pokoušejícími se realitu nějak interpretovat. Realita samo v sobě žádný rozpor nemá, takže to není nic proti ničemu.. a pokud to tak někdo vnímá, je to spíš problém v něm a v jeho pohledu či výkladech těchto věcí.

    Podle Descartesova přesvědčení oddělila člověka od zbytku živočišné říše HLUBOKOU a NEPŘEKONATELNOU PROPASTÍ výlučně lidská schopnost rozumě uvažovat. “ Základním projevem našeho rozumu je z vět složenáná ŘEČ , schopnost smysluplně uspořádat jednotlivá slova tak,aby se z nich mohla skládat rozmluva“. Řekl také,že “ zvířata jsou stroje,pouhé automaty,zatímco v lidském mozku hoří racionální duch,rozněcovaný plamenem mluvené řeči pronášené ve větách.“ Zatímco z první částí jeho výroku o odlišnosti našeho jazyka by se SNAD dalo ještě DO URČITÉ míry souhlasit, tak druhá část byla kritizována již v jeho době. Např.Leibniz se velmi kriticky stavěl k Descartesovu hrubému podcenění živé přírody. Starořecký filozof Platon přirovnal ŘEČ ke stavu,na němž se tkala bohatě vzorovaná lidská kultura. (Tento tkalcovský stav ŘEČI skutečně musel být pro utváření KULTURY nástrojem základním.)

    Vznikl tak umělý,zdánlivý rozpor našich představ z realitou (něco jako umělý mediální obraz). Zdánlivý konflikt realitou není vlastně vždy skutečný. Nejde ale nutně o konflikt s reálným stavem, ale s našimi představami skrze jejichž optiku či filtr realitu interpretujeme.

    Věda by měla přehodnotit definici pojmu : HRANICE LIDSTVÍ, přesněji definovat co je podstatou a charakteristikou LIDSTVÍ a osvobodit tak tento pojem od předsudků, ideologicky chybných předpokladů (ideově zmanipulovaných „důkazů“ jež však nejsou nic víc než umělá, předem dosazená přání), či od zažitých myšlenkových stereotypů.

    HRANICI mezi LIDSKÝM a ZVÍŘECÍM nelze zjednodušeně a povrchně definovat jen ma základě pouhých anatomických shod (analogií,homologií) či rozdílů (= tedy jen na základě formy), protože člověka dělá jedinečným hlavně něco jiného než fyzická schránka.

    Je to jeho duševní a duchovní potenciál daný ani ne tak zásadně odlišnou anatomií (která je naopak někdy velmi podobná) zvířat a člověka, jako spíše jeho odlišným fungováním na úrovni, jež není zatím vědecky zcela měřitelná, dokazatelná ani vyvratitelná = na základní úrovni způsobu tvorby myšlenek a vědomí (pokud bych to přirovnal na úrovni mozku, který jak u šimpanzů, kytovců, krkavcovitých a slonů tak u lidí používá některé podobné či stejné elektrochemické principy a zákonitosti, pak máme před sebou dva velmi vzhledem podobné počítače, které mají dokonce i v nčem podobný hardware, ale velmi se liší software a způsobem jeho přehrávání a tak zdání může klamat a tak u člověka je mnohem složitější software v jinak velmi podobném počítači – ale to opět neznamená, že nutně absolutně v naprosto všech ohledech funkčně odlišný.)

    Lidé obecně mají sklon ke konzervatismu což má i své dobré důvody a i své opodstatnění )ne tedy jen nevýhody. Kanonizované „subjektivní mýty a předsudky tak dlouho přežívají. Ve skutečnosti je v rozporu s opravdovou vědou jen ta naše omáčka předpokladů a ne realita samotná. Ale jelikož to v našich představách časem splynulo v jedno, tak někdy hledáme rozpory jinde.

    Živočichové jsou po intelektuální stránce považováni za neschopné lidské míry sebeuvědomění – ačkoli se zde spíše poukazuje na nízký stupeň a jiný druh jejich inteligence než na nepřítomnost emocí.

    Je přirozené,že porovnáváme zvířecí chování s lidským,hlavně,když jsme to my,kdo porovnává.V souvislosti s pojmem vědomí vyvstává zejména kardinální otázka, na kterou jsme narazili výše (a se kterou si vědci k mému překvapení obvykle příliš nelámou hlavu): Je vědomí prostě jenom určitým aspektem určité činnosti mozku, nebo je něčím, co je touto činností způsobováno?Abychom objasnili, jaké má rozhodnutí pro jednu z těchto odpovědí důsledky, podívejme se na to, co říká F. Koukolík o zvířatech: „U ptáků a savců lze […] předpokládat, že si mohou být do nějakého stupně vědomi svého smyslového rozlišování včetně bolesti i hybných akcí.“ Autor tedy, jak se zdá, nepřijímá, že by vědomí bylo prostě aspektem fungování mozku (či obecněji těla). Kdyby tomu tak totiž bylo, pak by odpověď na otázku, který živočich vědomí má, musela být jednoznačná – nebyli bychom v tomto ohledu omezeni pouze na „předpoklady“. Prozkoumat mozek ptáka či savce přece není principiální problém! Navíc F. Koukolík dále říká: „Inteligentní chování ještě nemusí svědčit pro vědomí.“ Co ale tedy pro vědomí svědčit může? A především co tedy vědomí je, není-li ani pouze věcí fungování mozku, ani pouze věcí způsobu chování? Snad to, co majitel tohoto vědomí vidí, když se podívá „dovnitř sebe“? Neměla by pak ale věda, která přijímá za fakta výhradně to, co je ověřitelné nezávislými badateli, prohlásit vědomí za chiméru?

    Pokud chceme používat na zvířata POJMY,které se až donedávna používaly výlučně na člověka a přitom neantropomorfizovat ,ani nedělat ještě větší zmatek nevhodným zobecnováním vágních pojmů, tak si musíme nejdříve vymezit novou TERMINOLOGII. Nemůžeme jen tak svévolně házet pojmem vědomí, inteligence, soucit, empatie, altruismus, atd. od zvířete ke člověku či obráceně jako by šlo přesně o totéž,nebo jako by to bylo jedno a nebylo mezi tím rozdílu.Pokud tedy chceme na zvířata aplikovat antropomorfní pojmy ¨ jako :VĚDOMÍ, LÁSKA, ODDANOST, SMUTEK, PŘETVÁŘKA, KLAM, PODVOD, MYSL, INTELIGENCE, PSYCHIKA, SEBEUVĚDOMĚNI, ŘEČ, JAZYK, KOMUNIKACE, KULTURA, TRADICE, SEBEREXLEXE, apod., pak
    musíme tyto POJMY vyjmout z čistě lidské oblasti a zavést pro ně nové kategorie, významy a kritéria. Nelze o nich však dále mluvit jen v jejich základní obecné formě,protože to vyvolává zmatek, nepochopení a nepřesné či nepravdivé údaje. Pokud bychom kupříkladu použili slova : „pes cítí lásku“,bez dalšího upřesnění o jakém DRUHU LÁSKY mluvíme, byl by náš výrok nejen zavádějící,a le i nepravdivý, protože psí mozek svému majiteli neumožnuje projevovat TEN SAMÝ DRUH lásky jaký umožnuje mozek lidský.To bychom psa polidštovali, jak mnozí milovníci pscích mazlíčků emotivně činí. Tím ale na druhou stranu nechci říct, že pes vůbec nemůže cítit či projevovat něco vzdáleněji podobného lidské lásce.spíš je otázka, proč tak činí, zdali ne jen proto, že je to pro něj výhodné. Chci tím jen říct,že to není úplně strjné. Ani lidská láska není stejná.Každý ji cítí, vnímá, prožívá a dává najevo trochu jiným způsobem.

    Důslednější, přesnější a méně zmatečné tedy bude hovořit o psím DRUHU lásky a ODDANOSTI či SMUTKU,o šimpanzím DRUHU vědomí, tradic či kultury, o delfíním DRUHU inteligence a jazyku či kultuře, o sloním DRUHU smutku a sebeuvědomění, o ptačím DRUHU komunikace, o hmyzím DRUHU nadání pro matematiku, o DRUHU přetvářky chobotnic či DRUHU klamu a podvádění lidoopů,atd., nnebo alespoň důsledněji uvádět takové pojmy v uvozovkách. Problémem obecných  tvrzení je NEJEDNOTA DEFINIC a svévolné zaměnování pojmů DUŠE, DUŠEVNO (jimž je dnes přisuzován i jiný,než původní platonský obsah),MYSL a VĚDOMÍ. „Vědomí“ je to čeho si je člověk vědom,když se zabývá introspekcí, když si všímá toho co se děje uvnitř něho samotného.Vědomí se skládá z pocitů, myšlenek, citů, tužeb, přesvědčení a svobodných rozhodnutí, které z nás činí živé a vnímající bytosti.“ (J.P.Moreland,PhD.) Je otázkou kde končí jen zpětná vazba a kde začíná svobodná vůle. S těmito pojmy musíme nakládat velmi opatrně, abychom zvířatům nepřisuzovali lidská jedinečná specifika, ale abycho jim na druhou stranu neupírali to co mají. Vyrovnaný pohled na živočichy je prost extrémů antropomorfismu či naopak zoomorfismu. Tato lidská označení mohou popisovat činnost podobnou u některých živočichů, ale tím ta povrchní shoda končí. Za jednáním jsou vždy nějaké motivya ty nemusejí být u člověka a zvířete ani v různých situacích stejné a někdy může jít jen o ryze účelové mechanismy přežití.

    Richard Molek

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..