Těší vás důkladné omytí hlavy coby důkaz lásky vašeho pejska? Nebo spíše patříte k druhé skupině, které není podobná „hygiena“ příjemná a snaží se jí co nejlépe vyhnout? Je možné psa tomuto chování odnaučit?
„Tímhle krásným jazykem tě umyju až za ušima!“
Určitě jste se někdy setkali s „vítacím psem“ – a nemusí být nutně váš. Takový hafan se k vám nadšeně vrhne, vrtí celým tělem i všema nohama zároveň, radostně vyskakuje a je přitom zřejmé, že cílem jeho zájmu jest špička vašeho nosu, na kterou útočí, jako byste ji právě vyváleli v klobáskách. Velký pes si stoupne na zadní a přirazí vás na zeď, menší se snaží vyskočit, případně využije situace, kdy si sednete na pohovku. A oběma je shodně naprosto jedno, zda před chvílí na vycházce posvačili lahodné hovínko…
Program je jasný – vyskočit a olíznout! | Kredit: Live Once Live Wild, Flickr – CC BY 2.0
Proč tomu tak je?
Při posuzování jakéhokoliv chování psa je vhodné se zamyslet, co je pro něj přirozené. Případně se můžeme poučit u vlků. V jaké situaci olizuje pes tlamu jinému psovi? Je to buď štěně, které zdraví dospělého, nebo podřízený pes projevující submisivitu svému „šéfovi“. Pokud půjdeme ještě hlouběji, zjistíme, že vlčata olizováním čumáku žádají své rodiče (či strýčky a tetičky), aby jim vyvrhli potravu. Jedná se tedy o jednoznačné „podlézání“ většímu, silnějšímu, nebo prostě tomu, kdo se o mě dokáže postarat. V lidské smečce zastupuje takovou roli páníček. Umýt mu při každém setkání hlavu? To se přece musí vyplatit!
Kterak olizovací nadšení omezit?
Někoho „vítací“ práce psího jazyka těší, častěji ale vidíme, jak se lidé odtahují a snaží se tomuto projevu psí náklonnosti vyhnout. Co si budeme povídat, popsané chování není ideální především z hygienických důvodů – nikdy pořádně nevíme, v jaké lahůdce pejsek čumák namočil či zda náhodou nemůže trpět parazity.
Ani malý psí jazýček nemusí být zrovna esencí čistoty…
Jestliže nechceme, aby nás pes olizoval, musíme mu to především jasně říci. Pokud tolerujeme toto chování štěňátku, bude o to těžší silného dospělého hafana naučit, že teď už je na čase s lízáním přestat. Navíc pro něj náš postoj postrádá logiku. Tvařme se proto od začátku tak, že nám lízání příjemné není. Stačí ostřejší „ne“ a znemožnění činnosti – nejlépe tím, že se odtáhneme z psího dosahu. Leckdy je nutné spojit tuto výchovu s učením „neskákat“. Větší psy budeme muset odstrčit, usadit na zem a teprve pak pochválit – pochvala tak přichází nikoliv za rozjařené vítání, ale za splnění povelu, na který jsme aktivitu přesměrovali. Lze rovněž odvést psí pozornost jiným směrem, například hračkou.
I „starého“ psa lze přeučit
Trochu jiná situace bude u psa, který už má olizovaní lidských hlav zažité a považuje je za součást vítacího rituálu. Obvykle se totiž při spatření majitele (např. po příchodu z práce) patřičně „rozjede“. Snažit se jej v nadšeném stavu usměrňovat shledáme značně obtížným, neboť nás pořádně nevnímá. V takovém případě není od věci celý vítací obřad postupně tlumit a zpomalovat.
Budete-li chovat vlka, můžete se dočkat téhož…
Aniž by si to lidé uvědomovali, často psa při přehnaném vítání ještě povzbuzují – nadšeně ho plácají, chválí a více a více rozjařují. Pokud nás tento proces, vrcholící mnoha psími „polibky“, obtěžuje, chovejme se přesně opačně – zpomalme, zklidněme hlas, na projevy nereagujme. Jednejme jako ve zpomaleném filmu. Pejska klidně pozdravíme teprve ve chvíli, kdy první vlna nadšení pomine. Pokusy o výskok a složení majitele na lopatky řešíme klidným odstrčením psa na zem a důrazným „nech toho“. U lépe vycvičených psů můžeme použít povel (např. lehni, zůstaň) a „přivítat se“ se svým miláčkem teprve ve chvíli, kdy prvotní nadšení opadne. Třeba i jako odměnu za správně provedený povel.
Pro psa bude rovněž snazší, když se k němu v tomto ohledu všichni členové rodiny chovají stejně. Může se samozřejmě naučit, že nesmí olizovat paničku, zatímco páníčka ano, je to pro něj však mnohem náročnější a vzniká tak zbytečný stres. Raději všechno, nebo nic. Pokud zjistíme, že se nám odvykání lízání u psa nedaří a sami na něj nestačíme, raději se poraďme se zkušenějším kynologem. Není od věci zeptat se na radu i veterináře – může se totiž (ve vyloženě krajním případě) jednat i o projev stresu či zdravotní poruchu.
Zdroje:
