Štěká to, ale pes to není. Baculaté tělo a ostražitý pohled dotváří charakteristiku psouna prériového. Tento charismatický hlodavec je také rodilým stavitelem a tvoří si až kilometrová podzemní města. Rodinná smečka je pro něj na prvním místě a dokáže být nahraditelná i člověkem. Objevují se u něj však také agresivní sklony a v nesprávném domácím chovu může být velmi nešťastný.
Potravou psounů jsou mimo zeleniny a ovoce také listy rostlin | Kredit: Kateřina Hlavatá
Vesnice pod zemským povrchem jsou pro psouny prériové přirozeným domovem. Rozsáhlé podzemní nory, které tvoří komplexní systém pro jejich život, mohou dosahovat až několika čtverečních kilometrů. Toto městečko může obývat pět až několik tisíc jednotlivců a je rozděleno do čtvrtí, ve kterých žijí jednotlivé rodiny. Na povrchu jsou vchody chráněny před deštěm valem z vyhrabané hlíny. Dodnes žijí psouni ve volné přírodě, konkrétně v prériích Severní Ameriky od jihu Kanady až k severnímu Mexiku. Poznáte je podle pískově hnědé srsti, bílého břicha a černé špičky ocasu.
Štěkotem k bezpečí
Proč nesou tito hlodavci název psouni, ačkoliv se podobají spíše syslům či surikatám, je jednoduché. Za jméno vděčí svému hlasu. Zvuky, které vydávají, jsou totiž podobné psímu štěkotu. Ten zároveň slouží jako jakýsi alarm, neboť tímto způsobem varují své druhy před případným nebezpečím. Jsou dokonce schopni používat tak propracovaný systém hlasové komunikace, že dokážou popisovat konkrétní dravce. Mezi jejich nejčastější nepřátele patří především kojoti, hadi či jezevci.
Psoun dává neustálý pozor na své okolí | Kredit: Kateřina Hlavatá
Nevypočitatelní sousedé
Tito hlodavci jsou obecně mezi svými druhy velmi přátelští. Nejen, že se vzájemně varují před blížícím se nebezpečím, ale také se společně pasou a navzájem se opečovávají či dokonce hladí a líbají.
Když však samice v jedné rodině kojí, sama se v tu chvíli stává hrozbou pro mláďata druhé rodiny. Pokud má možnost, vnikne do nory a mláďata druhé samice sežere. Zda si tímto způsobem doplňuje bílkoviny nebo zabraňuje přemnožení psounů v kolonii, zatím ani vědci nevědí.
Psouni mají mezi sebou velmi přátelské vztahy | Kredit: Kateřina Hlavatá
Psoun v zoo i doma
Psouny u nás můžete spatřit převážně v zoologických zahradách. Své rodinky chová například zoologická zahrada v Praze, v Brně či v Hluboké nad Vltavou.
Dnes se psouni chovají i jako domácí mazlíčci. Jejich chov však rozhodně není jednoduchý. Pro spokojený život potřebuje psoun nejen velký prostor pro pohyb, ale také spoustu pozornosti a společnosti. V tomto případě si dokáže k člověku vytvořit silné pouto a přijmout ho jako součást smečky. Ani přes jeho přátelskou povahu by však chovatel neměl zapomínat, že se jedná o divoké zvíře. Například v době říje je psoun často agresivní a svého páníčka může i kousnout.
Zdroje: zoopraha.cz, en.wikipedia.org
Chov psounů v bytech bych zakázala zákonem. Jsou to nedomestikovaná zvířata, v přírodě žijí ve velkých podzemních koloniích. Jak by jim mohl stačit byt, kde většinu dne stráví v kleci velikosti tak pro andulky?
Psouni v říji jsou extrémně agresivní. Nepřijde mi to normální. Tak agresivní v přírodě snad být nemůžou, to by dávno vymřeli, neb by se povraždili navzájem. Podle mě má na jejich hormonální soustavu vliv život v nepřirozených podmínkách (teplota, délka světelného dne, vlhkost,…cokoliv) a nepřirozená strava. Na diskuzi na kralici.cz v sekci Psouni psala jedna paní dokonce o tom, že její psoun má říji skoro půl roku v kuse, musí být celou dobu zavřený, protože všechny brutálně kouše, lomcuje klecí, málem se umlátí vzteky… A jinde jsem našla dokonce i případ psounů, co se v říji vzteky umlátili o klec a zemřeli na krvácení do mozku.
Podle mě je chov psounů v domácnosti týrání. Jediný způsob chovu, kde se psouni netrápí, je takový jako v ZOO. Na to by jim ale člověk musel podbetonovat zahradu, pak navézt vhodnou zeminu a nechat je vyhrabat si tam nory jako v přírodě. Pak už to ale není mazlíček, ale spíš něco jako krtek na zahradě.
Nechápu proč někteří lidi musí mít za každou cenu něco extra. Přitom je tolik zvířat už zdomácnělých, které postupně domestikovali naši předci tisíce let.