Je jednou z nejohroženějších šelem na světě. Jeho populace se v průběhu 20. století rapidně snížila, poslední roky však pro rysa pardálového opět přinesly určitou naději. Osud tohoto zvířete je nejen v rukou štěstí, ale i vědců.
Rys pardálový je v současnosti veden na červeném seznamu IUCN jako druh ohrožený. Má tato šelma naději na záchranu? | Kredit: Lynxexsitu, Wikimedia – CC BY 3.0
Rys pardálový (Lynx pardinus), zvaný též rys iberský nebo rys španělský, je nejohroženější kočkovitou šelmou světa. V dřívějších dobách žil tento druh na celém území od Pyrenejského poloostrova až po Kavkaz, v dnešní době ho najdeme jen v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova. Na světě se v současnosti nachází okolo pouhých 400 jedinců těchto zvířat. Pravděpodobnost vyhynutí se od roku 1995 zvýšila z původních 34 % na 94 %. Budeme svědky vyhynutí první kočkovité šelmy od dob šavlozubého tygra?
Jak svět o rysy přicházel…
Populaci rysa iberského ohrožuje nejeden faktor. | Kredit: Linxexsitu,
Wikimedia – CC BY 3.0
Počty iberských rysů začaly nepřetržitě klesat od roku 1940 – jedním z hlavních důvodů byl lov. Ačkoliv je v dnešní době přísně zakázán, mimo rezervace je tento živočich kvůli kožešině bohužel stále loven. Rysí populaci však nejsilněji zasáhla událost roku 1953, kdy začali hromadně vymírat králíci na myxomatózu, virové onemocnění, které mezi ně bylo zaneseno za účelem snížení jejich počtu. Protože králík divoký je hlavní složkou rysího jídelníčku (a to z 80 až 99%!), podepsal se tento čin i na jejich počtech. Další pohroma přišla roku 1989, tentokrát v podobě králičího moru.
A proč tyto kočkovité šelmy zkrátka nelovily potravu jinou? Problém je v tom, že rysové mají velké potíže přejít z králičí obživy na odlišnou stravu. Postupně se však jiná zvířata lovit naučili, a to například kachny, mladé muflony nebo malé hlodavce.
Populaci rysa neprospívají ani zásahy do jeho přirozeného životního prostředí. Přeměny křovinatých prostorů v pšeničná pole, stavby silnic či vodních nádrží stále narůstají. Spousta rysů navíc podlehla virovému zápalu plic, leukémii či dalším parazitům. Mnoho rysů se také denně stává obětí pytláckých pastí nebo končí pod koly aut.
Nadějná budoucnost?
Ochranáři se co nejvíce snaží zabránit dalším populačním poklesům tohoto zvířete. Mezi velmi důležitá opatření patří zachování křovinaté krajiny i monitoring počtu jedinců. Vysazování divokých králíků na místa, kde jich je nedostatek, patří též k podstatným ochranným prvkům.
Hlavní nadějí na zvýšení populace rysů jsou chovná centra – čtyři se nachází ve Španělsku, jedno v Portugalsku. Odchovaná mláďata se zde učí, jak přežít v divočině a v dospělosti se vypouštějí do volné přírody. Ti, kteří být vypuštěni nemohou, v centrech zůstávají pro další odchovy. Díky těmto stanicím se počet rysů za necelých 10 let ztrojnásobil.
Španělským a německým vědcům se navíc podařil důležitý průlom v chovu těchto zvířat – poprvé se jim povedlo získat a zmrazit samičí embrya. Vědci využili dvou samic, jejichž zdravotní stav nutně vyžadoval kastraci. Embrya by měla být v budoucnu implantována do těla náhradní matky, kde dokončí svůj vývoj. Tou by se mohla stát samice příbuzného rysa ostrovida.
Chovná centra představují pro budoucnost rysa iberského značnou naději.
Kredit: Lynxexsitu, Wikimedia – CC BY 3.0
Zrozený pro lov
Rys pardálový má pružné, hbité a svalnaté tělo. Díky jeho velmi pohyblivým kloubům je skvělým skokanem. Jeho tělo i chrup jsou určeny k zabíjení, tlapy jsou vybaveny zatahovacími drápy. Na lov se vydává hlavně za soumraku, v noci a za rozbřesku. Má vynikající sluch a k jeho přednostem patří skvělé noční vidění. To mu umožňuje zvláštní vrstvička v oku, která se nazývá tapetum lucidum – v oční sítnici odráží světlo hvězd a oblohy. Své teritorium si vytváří především v křovinatých krajinách.
Charakteristické jsou pro něj bílé licousy a ušní střapce. Zajímavostí je, že dříve existovaly tři typy zbarvení srsti, v dnešní době již nalezneme pouze jedno. Jako většina kočkovitých šelem, i rys žije samotářským životem a buduje si převážně monogamní vztahy. Mláďata těchto zvířat se rodí ve vykotlaných stromech, slepá a zcela závislá na matce. Ve svém úkrytu zůstávají do 2 až 3 měsíců a od matky se plně osamostatní po 1. roce života.
V případě, že rys uloví větší kořist a celou ji nezpracuje, zbytek těla si „schová“ na později. Zahrabe ho trávou a zeminou a ukryje tak před ostatními predátory. | Kredit: Lynxexsitu, Wikimedia – CC BY 3.0
Podaří se volně žijícího rysa pardálového zachránit? Nebo ho zanedlouho budeme znát pouze z encyklopedie? Jeho osud je bohužel pořád záhadou, díky velké snaze záchranářů a vědců má ale tato šelma značnou naději.
Zdroje:
