Od začátku března mohou návštěvníci pražské zoo narazit na vzácného bércouna. Řád těchto savců je zatím poměrně málo prozkoumaný a v mnohých ohledech je pro vědce stále záhadou. Odborníkům tito savci s dlouhým čenichem nedají spát, protože už je několikrát museli vyškrtnout z taxonomických skupin a přeřadit jinam. Naposledy se bércouni usadili ve starobylé skupině savců s velice šokujícími příbuznými. 

Pro bércouny je typický protáhlý čenich. Kredit: publicdomainpictures.net, Petr Kratochvil, CC0 Public Domain

Má nohy jako klokan, čenich jako slon a někteří se chovají trochu i jako včela. S kým že máme tu čest? Česky se jmenuje bércoun, anglicky se mu říká elephant shrew, což lze přeložit jako „sloní rejsek”. V době, kdy takto vědci zvířátko s dlouhým čenichem pojmenovali, ho řadili do skupiny hmyzožravci. Jméno tak dostal jen na základě vnější podobnosti se slony – nejspíš to měla být jen humorná reakce odborníků na to, že bércoun vypadá jako myška s chobůtkem. Ve skutečnosti však byli pravdě velice blízko.

Zmatky ohledně taxonomie

Z řádu hmyzožravců putoval bércoun koncem osmdesátých let na základě zkoumání nalezených fosílií a vnějších dalších dominantních morfologických znaků do skupiny hlodavců a zajícovců. Nyní se s příchodem moderní techniky na základě analýzy sekvencí DNA řadí do starobylé skupiny savců – Afrotheria – společně například s damany, slony, bodlíny nebo hrabáči. A tak se ukázalo, že podobnost se slony díky chobotu, kterou mnozí považovali za vtipnou hříčku přírody, je založená na společném prapředkovi.

Příbuzenství bércouna se slonem však není jedinou záležitostí, která vědce překvapila. Před třemi lety Petra Westerová z University of Stellenbosch v Jihoafrické republice zjistila, že se jeden druh bércouna, konkrétně bércoun kapský, chová jako opylovač. Jeho oblíbenou pochoutkou je totiž nektar z květiny Whiteheadia bifolia. Při olizování nektaru ulpívají na dlouhém čenichu bércouna zrníčka pylu, která pak roznáší z rostliny na rostliny a tím květiny opyluje.

Jeden řád, mnoho druhů

V současné době známe 16 různých druhů bércounů. Hlavní znaky mají společné – dlouhý čenich, tenké a dlouhé „klokaní” nohy se srostlými bércovými kostmi a tělo podobné rejskům. Liší se především zbarvením, velikostí a váhou.

Na svoji velikost mají bércouni poměrně velké oči a uši. Kredit: Pixabay, typolix, Simplified Pixabay License

Druhy bércounů:

• Bércoun africký, krátkoocasý, kapský, tmavonohý, hnědý, denní, jihoafrický, somálský, rezavý, velký, skalní, čtyřprstý, skvrnitý, žlutohřbetý, Petersův, udzungwaský

Když si lidé bércouny pozorně prohlížejí, často mají pocit, jakoby někdo z několika zvířátek poskládal jedno nové. Tvar těla bércouna se totiž podobá myši nebo zajícovi, chobot odkazuje na příbuzného slona a nohy připomínají klokana, který se promítá i do způsobu pohybu. Když chce bércoun vyvinout větší rychlost, odráží se jen zadníma nohama podobně jako klokan.

Na čistotě závisí život

Bércouni dokáží vyvinout rychlost až 20 kilometrů za hodinu po vyšlapaných cestičkách, které každý den procházejí a čistí od překážek v podobě kamínků, větviček či popadaných stébel trávy. To je důležité pro přežití, protože v případě ohrožení se potřebují co nejrychleji bez problémů dostat do úkrytu. Jako skrýše před predátory využívají opuštěné nory surikat, pískomilů nebo jiných hlodavců, nebo se skrývají pod kameny a keři. V případě ohrožení dovedou rychle vyhrabat i vlastní noru. Spí na holé zemi, hnízda si nestaví ani v době rozmnožování.

Bércouni se rozmnožují od srpna do září. Samice jsou březí 56 dní a rodí jedno, maximálně dvě mláďata. Ta jsou poměrně velká a hned po porodu velmi vyvinutá. Pár hodin staří bércouni už běhají a matka je nechává dlouho o samotě. Vrací se jen párkrát za den kvůli kojení. Po cca 25 dnech přestávají sát mateřské mléko a dosažením 43. dne dosahují pohlavní dospělosti.

Nový pražský přírůstek

Barvy bércounů jsou poměrně rozmanité, vyskytují se varianty od hnědé, přes šedou až po rezavě červenou. Jsou to všežravci, živí se především hmyzí potravou, konkrétně mravenci či termity. Občas si přilepší kořínky, mladými rostlinnými výhonky bobulemi či nektarem. Nejmenší bércoun africký váží 40 – 50 gramů a délka těla se pohybuje mezi 100 až 110 milimetrů. Naopak bércoun Petersův, který patří k největším zástupcům řádu, váží kolem 700 gramů a měří do 28 centimetrů.

Bércoun Petersův patří k největším zástupcům druhu a je typický svou dvojbarevnou srstí. Kredit: Wikimedia, A Fascinating One, CC BY 2.0

Bércoun Petersův je od začátku března nově k vidění v pražské zoologické zahradě. Tento druh patří k největším a nejbarevnějším zástupcům čeledi bércounovití. Je to vzácný druh a pražský exeplář pochází z Rotterdamu. Ošetřovatelé vytvořili speciálně pro něj expozici s mlžením, fotosynteticky aktivními lampami a speciálně namíchaným substrátem. Návštěvníci se mohou na bércouna přijít podívat do pavilonu Afrika zblízka.

Zdroje: vesmir.cz, stoplusjednicka, moulik.cz, prazskytyden, African wildlife foundation, Wikipedia