Hlavním hrdinou dnešního článku není savec ani plaz, nýbrž opeřenec z rodiny ptáků. Je však poněkud zvláštní. Na rozdíl od většiny svých příbuzných ztratil schopnost letu. Se známými běžci přesto nemá mnoho společného. V taxonomii se nachází blíže ke krátkokřídlým, tedy například našim lyskám a jeřábům.

Kagu má velmi dobrý zrak. Při hledání postravy jednoduše ví, kam přesně klovnout. | Zdroj: Wikimedia Commons

Kagu chocholatý (Rhynocheton jubatus) pochází z daleka. Obývá ostrov Grande Terre, největší souvislou plochu pevniny v rámci Nové Kaledonie, souostroví ležícího severovýchodně od Austrálie. Zvláštní jméno tohoto ptáka je domorodého původu. Kagu můžeme najít v nadmořských výškách 100 – 1400 m. n m. a v pestrých biotopech od deštných pralesů po suché nížinné lesy, pokud zde dokáže najít dostatek potravy.

Jihoamerický slunatec je pravděpodobně nejbližším žijícím příbuzným kagu, i když je v současnosti dělí tisíce kilometrů moře. Oba ptáci jsou gondwanického původu. | Zdroj: Wikimedia Commons

Prapodivný živočich

Kagu je středně velký šedomodrý pták o hmotnosti kolem 1 kg a délky kolem 55 cm. Zobák má silný a načervenalý. Nozdry jsou kryté netypickými kožními laloky, které zabraňují vniknutí nečistot při hledání potravy v zemi a jsou v ptačí říši unikátní. Nohy kagu mají výrazně červenou barvu. Hlavu zdobí nenápadná chocholka, která při vztyčení slouží ke vnitrodruhové komunikaci i může i hrozit vetřelcům. Rozpadem specializovaných per vzniká u kagu nesmáčivý drobivý prach, který, podobně jako u volavek, odpuzuje vodu a zlepšuje izolační schopnost peří. Další zvláštností tohoto druhu je (ve srovnání s běžným stavem u ptáků) třetinový počet červených krvinek, které však obsahují trojnásobek hemoglobinu.

Dlouhou chocholku skládá kagu v klidu k hlavě. | Zdroj: Wikimedia Commons

Sběr potravy v podrostu

Kagu dává jednoznačně přednost živočišnému jídelníčku. Pochutná si na zemním hmyzu a členovcích, ale poradí si i s ještěrkami a plži. Svou kořist vytahuje z hlíny a listí a kůry padlých kmenů. Nepoživatelné části potravy před konzumací odděluje. Kagu je aktivní převážně ve dne a je dobře vybaven k hledání potravy v příšeří podrostu. Podobně jako jiný nelétavý pták, kivi, disponuje i kagu hmatovými vousky u kořene zobáku. Ke zlepšení orientace mu slouží velké červené oči posazené poměrně hodně dopředu, což umožňuje dobré prostorové vidění. K hledání potravy využívá kagu také sluch. Nehybně vyčkává (často, podobně jako volavky, stojí jen na jedné noze) a pozorným poslechem mapuje pohyb kořisti.

Kagu se živí sběrem potravy v podrostu. | Zdroj: Wikimedia Commons

Když ptačí křídla nejsou k letu

Pro ostrovní druhy ptáků bývá ztráta letové schopnosti typická a kagu je zářným příkladem. Pokud se ptačí prapředci dostali na vzdálenou pevninu bez predátorů a našli zde dostatek potravy, mohlo u nich v průběhu generací dojít k oslabení křídel. Létat nepotřebovali. Přestože má kagu poměrně velká křídla s rozpětím přes 70 cm, létací svaly na nich zakrněly. Křídla si však zachovala několik důležitých vedlejších funkcí. Rodiče jimi chrání mládě před nepřízní počasí, používají je k udržení stability při rychlejším pohybu a případného nepřítele mohou zmást ukázáním tmavé kresby na horní straně křídel.

Polekaný kagu naježil chocholku a roztáhl křídla. Výrazné pruhy mohou sloužit i k odrazení nepřátel. | Zdroj: Wikimedia Commons

Stabilní páry a jediné vejce

Kagu jsou teritoriální a mimo období rozmnožování žijí samotářským způsobem života. Přesto však udržují dlouhodobé vazby s partnery a jsou svým druhům věrní po celý život. Obývají obvykle území o rozloze 10 – 28 hektarů. Samec a samice kagu jsou na první pohled obtížně k rozeznání, mají však odlišný hlasový projev. Vzájemné vztahy utužují tito ptáci tanci a dvořením.

Pár hnízdí na zemi, samice snáší jediné vejce, které inkubuje spolu se samcem. Každý člen páru sedí na vejci 24 hodin a kolem poledne se střídají. Po více než měsíci se líhne mládě, které zůstává na území rodičů i několik let po dosažení dospělosti. Mladší sourozenci z předchozího hnízdění zvyšují hnízdní úspěšnost rodičovského páru, o nové mládě se však aktivně nestarají. Jejich úloha spočívá především v hájení teritoria proti vetřelcům. V zajetí se tito kagu dožívají až 30 let, v přírodě kolem 20 roků.

Kagu snášejí jediné skvrnité vejce. | Zdroj: Wikimedia Commons

Kagu patří k nejohroženějším ptákům současnosti. Nízká početnost tohoto druhu (odhadem 1 – 2 000 kusů) souvisí s endemickým výskytem v rámci jediného ostrova, nevelkým reprodukčním potenciálem a někdejším lovem ze strany lidí. Hlavní příčinou je ale zavlečení nepůvodních predátorů do Austrálie a na území okolních ostrovů (kočky, psi, prasata). Na Nové Kaledonii savci původně zcela chyběli (vyjma letounů), nyní například kolem 55 % hnízdních neúspěchů způsobují krysy, které požírají vylíhlá mláďata.

Problematická je rovněž ztráta původních biotopů v důsledku budování dolů a odlesňování krajiny i zatížení půdy těžkými kovy. V současnosti dochází ke zvýšené ochraně těchto prazvláštních opeřenců, kteří patří mezi ohrožené druhy. Díky odchovům v lidské péči se mladí jedinci opět navrací do přírody. Kagu se stal symbolem Nové Kaledonie a je ve velkém zájmu místních obyvatel, aby jej udrželi naživu i pro budoucí generace.

Zdroje: Wikipedia & Wikipedia, The IUCN Red List od Threatened Species