Kulohlavec, kterého vám chceme v dnešním článku představit, patří přece jen mezi známější zástupce kytovců. Kdybychom chtěli čtenáře potýrat zcela neznámými jmény, najdeme v této skupině několik vhodnějších adeptů. Schválně, slyšeli jste už někdy o orcelách, ferezách či elektře? Tvory, jejichž názvy by člověk zařadil spíš do odvětví hutnictví či elektroniky, si však necháme na jindy, a tento článek věnujeme černým delfínům.
Černé tělo se světlejším břichem je pro kulohlavce typickým zbarvením. | Zdroj: Wikimedia Commons
Úvodem trocha taxonomie
Ač to tak na první pohled nevypadá, neohrabaně působící kulohlavec (zvaný též „grind“) patří mezi delfíny. Jedná se o druhého největšího zástupce skupiny delfínovitých, hned po kosatce. Ano, i podstatně známější černobílá kosatka, kterou pro veřejnost zpopularizoval film Zachraňte Williho, je „jen“ poněkud přerostlý delfín. Zatímco kosatky mohou dorůstat délky k deseti metrům a dosáhnout hmotnosti kolem 9 tun, kulohlavci jsou svými rozměry o něco úspornější. Na délku sice mohou dorůst i více než 8 metrů, jejich váha je však oproti srovnatelně dlouhé kosatce zhruba poloviční (1–3,5 tuny). Jako modelového zástupce druhu jsme pro tento článek vybrali známějšího kulohlavce černého (Globicephala melas). Jeho bratránek, kulohlavec Siebodův (Globicephala macrorhynchus), má krom o něco menších rozměrů i nižší počet zubů.
Skupina kulohlavců vyfotografovaná u severoamerického mysu Cap-Breton. | Zdroj: Wikimedia Commons
Noční lovci sépií
Za své české jméno vděčí kulohlavec typickému tvaru hlavy, která je vpředu výrazně vyklenutá. Říká se jí meloun a zlepšuje hydrodynamiku svého majitele. Čelistmi tvořený „zobák“, typický pro známější druhy delfínů, u kulohlavce téměř chybí. Kulohlavci mají protáhlou ocasní část, výrazně vykrojená ocasní ploutev je vůči trupu umístěna horizontálně, což je typické pro všechny kytovce. Tři ze sedmi krčních obratlů u kulohlavců srůstají.
Kostra kulohlavce zřetelně ukazuje zkrácení kostry v oblasti krční páteře – ryby a kytovci krk nepotřebují. | Zdroj: Wikimedia Commons
Kuželovité zuby nejsou příliš ostré, což odpovídá potravní specializaci – kulohlavci se totiž živí převážně hlavonožci (sépiemi), za nimiž se potápějí i do hloubek několika stovek metrů. Z tohoto důvodu vyvíjejí aktivitu především v noci a den tráví odpočinkem.
Jediný kulohlavec může denně zkonzumovat až 27 kg potravy. | Zdroj: Flickr.com
Společenští tvorové s vysokou inteligencí
Kulohlavci jsou velmi sociální tvorové. Vytvářejí početné skupiny, které mohou čítat až stovky jedinců, pozorováno však bylo i více než 3000 kusů najednou. Chov kulohlavců v zajetí ukázal, že se jedná o velmi inteligentní savce, kteří se snadno naučí plnit různé úkoly. Kulohlavci se v přírodě vyskytují v chladných až mírných vodách Severního Atlantiku a Pacifiku. Větších rozměrů u těchto kytovců dorůstají samci. Samice rodí po šestnáctiměsíční březosti jediné světle zbarvené mládě. Tento „drobeček“ však měří téměř dva metry a váží kolem 75 kilogramů. Matky o své potomky pečují poměrně dlouhou dobu, rozestup mezi dvěma porody proto obvykle činí 3–6 let. Mladé samice často zůstávají s domovským stádem, zatímco dospívající samci jej obvykle opouštějí. Kulohlavci patří mezi dlouhověká zvířata, mohou se dožít i více než 50 let.
I kulohlavci dokážou skákat nad vodní hladinu. | Zdroj: Wikimedia Commons.
Krvavá tradice
Vůči lidem se kulohlavci chovají vstřícně, leckdy též dobrovolně doprovázejí lodě výletníků. Bohužel jim ne vždy odplácíme stejnou mincí. Černí delfíni se u Faerských ostrovů každoročně stávají smutnými hrdiny rituálního masakru. Tamní obyvatelé totiž stále udržují oblíbenou tradici lovu zvaného grindadráp, při němž přichází o život stovky kulohlavců černých. Přestože je v Dánsku lov kytovců zakázán, Faerské ostrovy mají v tomto směru výjimku s ohledem na kulturní dědictví. Jde však o kulturu značně krvavou. Lovci leckdy zpracují jen nejlepší kusy masa a nezužitkovaná zohavená těla kulohlavců nechávají ležet na plážích.
Rudě zbarvené moře a desítky těl mrtvých kulohlavců – tradiční lovecká akce na Faerských ostrovech. | Zdroj: Wikimedia Commons
Nutno podotknout, že se nejedná o zálibu zrovna zdravou. Těla mořských živočichů často obsahují těžké kovy (rtuť) a chemikálie, které se v oceánech hromadí. Konzumace velrybích tkání proto může mít vyloženě nepříznivé zdravotní důsledky. S ohledem na nízký reprodukční potenciál kytovců i na jejich nevelké počty v oceánech by bylo více než záhodno podobné tradice ukončit. Tím spíše, že početní stavy kulohlavců nejsou podle IUCN známy – přesnější údaje o počtech těchto zvířat dlouhodobě chybějí.
Zdroje: Vesmir.cz, Wikipedia, Svět zvířat III (M. Anděra, J. Červený)
