Poměrně dlouhé čekání na narození mládě hrabáče z pražské zoo skončilo ve čtvrtek 25. února. První termín porodu měla samice Kvída už v polovině února. Zpoždění ale podle ošetřovatelů nebylo na škodu, mládě se narodilo s přiměřenou porodní hmotností, je aktivní a bez problémů saje mléko. Pražská zoo tak může slavit a my si na jeho počest tento druh trochu přiblížíme. 

Novorozené pražské mládě hrabáče kapského. Kredit: Miroslav Bobek, Facebook Zoo Praha

Anglický název pro hrabáče kapského Aadvark pochází z afrikánštiny a dá se vyložit jako podzemní sele. V minulosti byl tento savec občas s prasaty zaměňován pravděpodobně kvůli řídkému osrstění, prosvítající růžové kůži a zhruba podobné velikosti. Hrabáči jsou endemity v subsaharské Africe a pravděpodobně zanechal svou stopu i ve staroegyptksé mytologii.

Podoba s bohem?

Někteří lidé věří, že Setha, bůh pouští, moří, válek a temnoty má hlavu hrabáče. Afričtí obyvatelé si totiž hrabáče velice vážili pro jeho nebojácnost při získávání potravy. Tu tvoří převážně mravenci a termiti, které vyhrabává pomocí velkých nohou s ostrými drápy. Během pár vteřin je schopný termitiště zcela rozbořit.

Dospělý jedinec hrabáče kapského a jeho typické znaky – protáhlý čenich a dlouhé uši. Kredit: Matteo De Stefano/MUSE, Wikimeda Commons, CC BY-SA 3.0

Rozorané mraveniště a termitiště bývají zpravidla jedním z mála vodítek, která dokazují přítomnost hrabáčů na daném území. Přes den je schovaný v podzemních norách a aktivní jsou zejména v noci, kdy si shání potravu, kterou loví podobně třeba jako mravenečník lepkavým dlouhým jazykem. Dlouhé má i blanité uši, které pomáhají hrabáčovi regulatovat teplotu a rozšířený čenich s širokými nozdrami.

Zrak nepotřebuje

Čich je spolu se sluchem pro hrabáče velice důležitý a slouží jim k orientaci, protože oči má velice malé a zrak slabý. Vzhledem ke svému způsobu života ho ale příliš nepostrádá. Když v noci putuje za potravou, pohybuje se velice pomalu. I přes to ale dokáže urazit až 5 kilometrů za noc. Také se umí udržet díky silnému svalnatému ocasu na zadních nohou.

Když se hrabáč takto vzpřímí, vynikne jeho poměrně velká délka – tělo může měřit až 160 centimetrů a váží kolem 80 kilogramů. Na zdaní končetin se staví i v případě ohrožení, kdy se snaží zastrašit nepřítele. Pokud tato strategie nevyjde, lehle si na záda a seká kolem sebe drápy nebo se pokusí schovat v noře, kterou za sebou uzavře.

Společnost nevyhledávají

I přes noc nechává hrabáč ve vchodě jen malý průduch, aby ho nepřekvapil nevítaný návštěvník. Nora je jen tak malá, aby s tam přesně vešlo jedno zvíře. Hrabáči jsou totiž samotářští živočichové, kteří se setkávají většinou jen v době páření. Doba říje se liší v závislosti na místě výskytu zvířete, na severní polokouli je od března do dubna a na jižní od řijna do prosince. Samice bývá březí sedm měsíců a v noře rodí většinou jen jedno slepé mládě.

Hmotnost novorozeného mláděte se pohybuje kolem 1,8 kilogramů, tudíž pražský čerstvě narozený hrabáč měl naprosto běžnou a ideální porodní váhu. Sát mléko bude zhruba další 3 až 4 měsíce. Pokud by žilo mládě ve volné přírodě, do šesti měsíců by se zcela osamostatnilo a přestěhovalo do vlastní nory. V zajetí však život zvířat funguje jinak, a tak i délka jejich života bývá delší. V zoologické zahradě se hrabáči dožívají až 23 let, přičemž ve volné přírodě většinou maximálně 18 let.

Zdroje: Zoo Praha Lexikon zvířat, Zoo Praha Aktuality, Afrika online, Wikipedie