Dytík úhorní (Burhinus oedicnemus) je v České republice vzácný úkaz. Dříve na našem území hnízdil pravidelně, dnes patří jeho pozorování k výjimečným událostem. Jedna taková se podařila na konci července letošního roku ornitologům na Sedlčansku, kde stihli kriticky ohroženého dytíka dokonce i natočit.

Na pomezí posekané louky a obilného pole si klidně sbírá potravu štíhlý pták na dlouhých nohách. Nejvýraznější je na něm kulaté žluté oko. Nezkušený pozorovatel by si ho nejspíš díky jeho hnědému zbarvení nejspíše nevšiml. Avšak zkušenému ornitologovi by jistě neunikl, stejně jako by mu bylo jasné, že jde o velice vzácný druh. Na konci července pozorovali ornitologové na Sedlčansku ohroženého dytíka úhorního, který patří mezi bahňáky.

Umění splynout

Dytík úhorní je stejně jako třeba drop velký nebo koliha velká obětí intenzifikace hospodaření. Dříve na území České republiky hnízdil běžně, v současné době je podle Červeného seznamu považován za regionálně vymizelého. Poslední hnízdění je prokazatelně doložené z roku 1991, kdy dytíci sídlili na Znojemsku. Právě jižní Morava a Polabí patřilo k pravidelným hnízdním oblastem tohoto druhu.

Dytík je na životní prostředí poměrně náročný. K hnízdění i svému životu obecně potřebuje suché území s mnoha hodinami slunečního svitu a nízkou vegetací. Ta mu poskytuje dobrý rozhled, který potřebuje pro svou bezpečnost, když sedí na hnízdě. Svá žlutá vejce klade do prohlubně v zemi vystlané trávou, kamínky nebo dokonce trusem zajíců či krav. Určité bezpečí mu zajišťuje i jeho hnědé zbarvení s tmavými skvrnami. Pokud sedí klidně, je téměř nemožné ho zpozorovat.

Návrat do volné přírody?

Na zemi tráví dytíci většinu svého života, pohybuje se přikrčeně a rychle na svých dlouhých žlutých nohách. Stejně tak jsou žluté jeho oči, díky kterým dobře vidí i za šera. Je to totiž soumračný pták. Pokud je donucen vzlétnout, je schopný se ve vzduchu pohybovat poměrně rychle, což se mu hodí při migraci. Dytík úhorní je totiž jako jediný ze svého rodu stěhovavý. Přezimovává ve Středomoří či Africe. Jeho dlouhá křídla jsou nápadná hlavně za letu. Celková velikost dytíka se dá srovnat zhruba s rozměry bažantí slepice.

Ornitologové připouštějí, že návrat dytíků není zcela vyloučený. Ale spíše se shodují, že občasné pozorování je jen šťastná náhoda, než známka návratu dytíků do naší volné přírody. Pokud by však někdo měl zájem tohoto tajemného ptáka vidět na vlastní oči, může se zajet podívat do některé z českých zoo. Například v Praze chovají dytíky od roku 2003 a dokonce se jim daří je rozmnožovat.

Zdroje: ZooPraha, Forum ochrany přírody, Spolek Dobříš, Rozhlas,