Žáby se mohou stát smrtící zbraní. Čeleď pralesničkovití (Dendrobatidae) zahrnuje malé žabky vyskytující se v pralesích střední a jižní Ameriky. Zdejší domorodé kmeny je také nazývají výstižným označením šípové žáby (dart frogs), neboť z nich dokážou získat prudký jed, kterým potírají špičky šipek do foukaček. Jed získávají napíchnutím žab a následným zahříváním nad ohněm, přičemž se uvolňují smrtící kapky jedu. Žáby ale nejsou samy o sobě jedovaté, svou smrtící látku si musí shánět. 

Pralesnička strašná je nejjedovatější žába světa. Kredit: webmaster of tierdoku, Wikimedia Commons, CC BY-SE

Žluté, červené, zelené nebo modré a čím křiklavější, tím jedovatější. Barevnost a intenzita zbarvení u pralesniček značí, jak moc jsou jedovaté. Proto můžeme najít mezi pralesničkami různé pestré neonové barvy a dá se tedy říct, že zde platí pravidlo aposematismu (varovný typ signálu u živočichů). Predátor hned pozná, zda se jedná o nebezpečnou žábu, se kterou si není radno zahrávat, ačkoliv jsou velmi malé. Většina z nich měří jen pár centimetrů.

Jen letmý dotyk pralesničky se totiž může stát predátorovi osudným. Jedy některých žab jsou tak silné, že i malinká kapička dokáže usmrtit zvíře o velikosti koně. Oproti jiným zvířatům jsou pralesničky mnohem nebezpečnější proto, že nevylučují jen jeden typ jedu, ale směs hned několika různých toxických látek. Čeleď pralesničkovitých tak patří mezi nejvíce toxická zvířata na Zemi a patří mezi ně nejjedovatější žába světa. Jedná se o pralesničku strašnou (Phyllobates terribilis) zabarvenou zeleně či žlutě. V kožních žlázách má tolik jedu, že by jím dokázala najednou  zabít i10 dospělých mužů. Pro člověka se smrtelná dávka pohybuje okolo 100 mikrogramů.

Dvě pralesničky strašné ze zoo v Curychu. Kredit: Micha, Wikimedia Commons, CC-BY-SE

Jed nevytváří, ale pohlcují

Pralesnička si sama o sobě neumí jed vytvořit. Získává ho z přirozené potravy, která se skládá převážně z jedovatých mravenci a termitů, ale i z různých druhů brouků. Tito zástupci hmyzu si přizpůsobují rostlinné jedy pro svou ochranu. Pralesničky se dokázaly v průběhu času adaptovat tak, aby jim pozření jedovatých organismů nijak neublížilo a zároveň aby dokázaly tyto toxické látky také upravit pro vlastní ochranu.

Jed pralesniček způsobuje u jejich oběti uzavření sodíkových kanálků ve svalech, což vede následně k udušení či srdečnímu selhání. Samotné pralesničky se ale neotráví i přes to, že jim prudký jed vylučovaný z kožních žláz zůstává na povrchu těla.  Pralesničky jsou takto odolné díky mutaci, ke které došlo u jejich předků. V průběhu vývoje získaly speciální svalové proteiny, které jim zajišťují, aby se sodíkové kanálky při působení jedu neuzavíraly.

Pralesnička batiková (Dendrobates auratus) je charakteristická svým zeleným až modrým zbarvením. Kredit: Frupus, Flickr, CC BY-NC 2.0

Nevhodní domácí mazlíčci

Pokud jsou ale žáby získané z přírody chovány v zajetí, mohou časem o svou toxicitu do značné míry přijít, pokud jsou krmeny potravou, která neobsahuje jed. Přesto u nich nelze podceňovat riziko otravy ani po několika letech chovu v teráriu. Stejně tak pralesničky v zajetí už narozené, kterým je od začátku podávaná potrava v podobě cvrčků či octomilek, téměř nejsou jedovaté.

I pralesnička azurová (Dendrobates azureus) je velmi jedovaté zvíře. Kredit: Cliff, Flickr, CC BY 2.0Proto by se mohlo zdát, že chovat pralesničky v zajetí není problém. Přestože jsou atraktivní zejména kvůli jejich barevnosti a nenáročnosti na prostor, chov je je velice obtížné a v žádném případě nejsou vhodné pro začátečníky. Vyžadují co nejpřesnější napodobení přirozeného prostředí tropického deštného pralesa, nejen vybavením terária vhodným substrátem a rostlinami, ale i vyhovující vlhkostí a teplotou. Proto je lepší jejich krásu jít obdivovat do zoologických zahrad.