Genetická analýza vzorků kůže vyhynulého tuleně karibského (Monachus tropicalis) odhalila významné rozdíly mezi existujícími druhy teplomilných tuleňů. Proto bylo pro tuleně havajského zvoleno nové rodové jméno.

Tuleň havajský
Kredit: Robin Wendler
jprvw@flickr.com, CC-BY 2.0

Ačkoli jsou tuleni obvykle spojováni s chladem, sněhem a ledovými krami, existují druhy tuleňů preferující právě opačné podnebí a teploty: tuleň středomořský (Monachus monachus) a tuleň havajský (Monachus schauinslandi). Jejich příbuzný, tuleň karibský (Monachus tropicalis), byl bohužel v průběhu 20. století zcela vyhuben a i jeho evropští a havajští bratranci jsou považováni za kriticky ohrožené – tuleňů středomořských se v přírodě nevyskytuje více než 600 a tuleňů havajských je pouze cca 1100 kusů.

Proč „Monachus“?

Domněnek, proč se rod teplomilných tuleňů nazývá Monachus, tedy „mnich“, koluje hned několik. Mezi nejoblíbenější teorie vzniku tohoto názvu patří dohady, že se tulení tmavé střízlivé zabarvení podobá mnišskému hábitu, že tukové záhyby na šíji zvířete připomínají mnišskou kapuci, či že tuleni jsou plaší a životem procházejí (či spíše proplouvají) jako poustevníci. Pravdou však je, že název řádu Monachus vznikl spíše náhodou: Když v roce 1779 přírodovědec Johann Hermann popisoval příbuzný druh tuleně, jehož exemplář viděl v cirkuse ve Štrasburku, matně si vzpomínal na studii popisující živočicha žijícího u Marseille, kterého místní nazývali „moine“, „mnich“. Nebylo jisté, že jde o stejné zvíře, ale jelikož tuleň svou vizáží opravdu mnicha připomínal, jméno Monachus už mu zůstalo a nějaká forma tohoto pojmenování se dodnes používá v různých jazycích světa: Monk seal (angličtina), foca monje (španělština), Mönchsrobbe (němčina) či phoque moine (francouzština). V havajštině je však tento druh tuleně znám spíše jako „ilio-holo-i-ka-uaua“, tedy „pes, který běhá v bouřlivých mořích“, nebo jako „na mea hulu“ – „ten chlupatý“.

Tuleň havajský ve svém živlu
Kredit: Brian Omura
oleswerdlow@flickr.com, CC-BY 2.0

Od mnicha k novomnichovi

V otázce příbuznosti a vývoje jednotlivých druhů teplomilných tuleňů panovaly rozpory. Nedávná studie však na základě analýzy DNA vzorků tkáně vyhynulého tuleně karibského došla k závěru, že tuleň havajský a karibský jsou spolu navzájem spřízněni výrazně více než se svým evropským bratrancem, což podporují i poznatky o odlišnostech ve stavbě lebky jednotlivých druhů. Oddělení „západní“ větve druhu od „východní“ (tj. středomořské) se datuje cca před 6,3 milionu let, zatímco odloučení karibské větve od havajské nastalo přibližně před 3,5–4 miliony let, tedy před uzavřením Panamské úžiny, k němuž došlo zhruba před 2,5–3 miliony let. Autoři studie tedy navrhli pro mladší druhy tuleňů, havajského a karibského, vytvořit v rámci čeledi Phocidae (tuleňovití) nový rod Neomonachus vedle sesterského rodu Monachus, jehož jediným zástupcem se tak stává tuleň středomořský.

Zdroj:

• Martin-Scheel D et al. 2014. Biogeography and taxonomy of extinct and endangered monk seals illuminated by ancient DNA and skull morphology. ZooKeys 409: 1–33; doi: 10.3897/zookeys.409.6244
• The Monachus Guardian
• NOAA Fisheries