Indonéský zápisník terénního biologa ústecké zoo Stanislava Lhoty přináší smutné svědectví z indonéské Sumatry, kde pod tlakem vlivných Indonésanů a čínských korporací mizí zbytky cenných území. Ty jsou domovem nově objeveného a současně kriticky ohroženého orangutana tapanulijského.

Počátek stavby přehrady v Batang Toru | Kredit: © Sumatran Orangutan Conservation Programme

Můj letošní návrat do Indonésie patří k těm smutnějším. Dost možná jsem přijel už jen ukončit program Hnutí za záchranu Balikpapanského zálivu. Od dubna jsme skoro bez peněz, činnost jsme omezili jen na nejnutnější minimum. Zatímco pár lidí včetně Darmana a Maulany situaci chápou a v rámci možností se snaží pokračovat v práci, o jiné členy týmu přicházíme. Ti, kteří odcházejí, jsou právníci, lobisté, ale i někteří aktivisté. Bez jejich účasti mnoho nezmůžeme, rozběhlé projektu výstavby silnice, mostu, rozvodu elektrického vedení a průmyslového parku bez jejich pomoci nezastavíme…

Do mého návratu do Balikpapanu zbývá ještě měsíc, během kterého pořád můžu čekat na zázrak, protože poslední snahy o zajištění dalšího financování ještě nevyhasly. Zatím jsem na Sumatře, kde jsem doufal v mnohem lepší zprávy. Program ochrany orangutanů v rezervaci Batang Toru se doteď rozvíjel slibně.

V Medanu jsem se sešel s kolegy Gáby a Grahamem, kteří se o ochranu Batang Toru snaží posledních 10 let. Když jsem dorazil, zpracovával právě Graham dost děsivě vyhlížející mapy mizejícího lesa, zatímco Gáby telefonovala s Friends of Earth a snažila se je přesvědčit, aby zahájili soudní proces s místními úřady. Batang Toru se totiž stal jednou z mnoha obětí programu, který je považován za nejambicióznější rozvojový program v dějinách lidstva – a také za nejničivější. Jde o program čínské vlády, nazvaný OBOR, neboli One Belt, One Road.

Hedvábná cesta jde po surovinách

Čínský prezident připodobňuje OBOR k soustavě nových Hedvábných stezek, které po moři i po zemi propojí Čínu s celou Asií, Evropu, Afrikou a Austrálií. Cílem je usnadnit těžbu přírodních zdrojů všeho druhu po celé východní polokouli a jejich svoz do Číny, kde budou dále zpracovány. Zatímco někteří se bojí politických a hospodářských důsledků toho, že se Čína efektivně stane středem poloviny světa, jiní se děsí dopadu takové situace na přírodu a životní prostředí. Už samotná infrastrukutura, která má být v rámci projektu „One Belt One Road“ vybudována, bude znamenat zničení mnoha z nejcennějších zbytků asijské a africké přírody. Podél pobřeží budou vyrůstat nové přístavy, údolí řek zaplaví přehrady, nížiny se přemění v hnědouhelné doly a vnitrozemí protne síť nových silnic, železnic a elektrického vedení.

Ovšem daleko horší bude efekt zpřístupnění krajiny prakticky všem myslitelným lidským aktivitám, od zakládání dalších plantáží a průmyslových parků přes ilegální těžbu dřeva, lov zvířat, obchodu s čínskou medicínou a zakládání lesních požárů. A to všechno se má dít současně na tolika místech, že se ochranářské snahy rozptýlí, sotva kdy se tak podaří zakročit a ničení přírody zamezit. Každý z mnoha
případů, kterých se „One Belt One Road“ projet dotkne, bude jen kapkou v moři dalších, podobně závažných – Batang Toru nevyjímaje. V případe Batang Toru jde o hydroelektrárnu, která má vyrůst v nejcennější části celého území – v posledním malém zbytku nížinného pralesa.

Přehrada místo pralesa

Většina Batang Toru je podhorský a horský prales, který lidé ponechali divokým zvířatům jen proto, že se tuto nepřístupnou krajinu nepodařilo nijak využít. Orangutani a spousta zvířat tu žijí, ale v poměrně malých počtech, protože jejich skutečným domovem byly ještě donedávna mnohem úživnější nížiny. Právě v poslední nížině podél břehů řeky Batang Toru přežívá orangutanů nejvíc. Pro celou populaci, která nemá víc než 800 posledních jedinců, představuje toto údolí životně důležité jádro.

Orangutan tapanulisjký byl popsán jako samostatný druh až v roce 2017. | Kredit: Tim Laman, Sumatran Orangutan Conservation Project – CC BY

Čínská korporace, která má plánuje údolí zaplavit přehradou, argumentuje tím, že rozloha přehrady bude jen zanedbatelných 90 hektarů, a najala několik z nejvýznamnějších indonéských kapacit v oblasti lesnictví na to, aby tohle tvrzení podpořili. Jenže nejde jen o přehradu. Už teď byla podél celého břehu řeky neobyčejně rychle vybuldozerovaná nová silnice. Paralelně s ní mají vést sloupy elektrického vedení a pod zemí pak kanál, který bude vodu z přehrady odvádět do elektrárny. Zem, která je při hloubení mnohakilometrového kanálu vyvážena, se naváží do pralesa. Už teď na začátku celé výstavby je rozloha výsypek větší, než kolik bude rozloha celé přehrady. Soustava silnice, elektrického vedení, výsypek, přehrady a hydroelektrárny, bude představovat nepřekročitelnou bariéru pro zvířata, ale stejně tak i vstupní bránu do nitra pralesa pro lovce, ilegální osadníky a spekulanty s pozemky.

Gáby a její tým proti výstavbě přehrady brojili už dlouhá léta. Mezinárodní banky od financování celé stavby odstoupily, ale několik čínských bank ve hře zůstalo. Nepomohlo ani to, že byli orangutani z Batang Toru nedávno prohlášeni za samostatný druh, Pongo tapanuliensis, a stali se tak oficiálně nejohroženějším lidoopem světa. Indonéští Přátelé Země snad nakonec opravdu poženou celý případ k soudu. Ne ovšem kvůli orangutanům, ale kvůli zájmům místních lidí.

Orangutan tapanulisjký se od ostatních druhů orangutanů liší geneticky, velikostí lebky i srstí. | Kredit: Tim Laman, Sumatran Orangutan Conservation Project – CC BY

Přehrada má totiž každý den po 12 hodin zadržovat všechnu vodu. Řeka Batang Toru tak vždy na půl dne vyschne, aby se pak zavodnila po dobu, kdy bude nahromaděná voda roztáčet turbíny. To bude znamenat zánik živobytí všech rybářů i závažné problémy pro farmáře, jejichž rýžoviště řeka napájí. Soud by by tak mohl znamenat poslední naději i pro orangutany a divokou přírodu. Jenže příliš optimismu nám nepřidává jiný soudní případ, který jsme ještě donedávna považovali za obrovský mezinárodní úspěch a důkaz toho, že to Indonésie s ochranou přírody míní vážně.

Plantáže palmy olejné místo rašelinného pralesa

Šlo o rašelinný prales Tripa, donedávna možná vůbec  nejdůležitější útočiště sumaterských orangutanů. Před několika lety započala přeměna tohoto pralesa v obrovskou plantáž olejné palmy. Petici za záchranu Tripy podepsalo víc než 130 tisíc lidí lidí a otevřeně se k ní hlásila řada největších odborníků. I tady Přátelé Země zahájili soudní proces a k žalobě se nakonec přidalo i Ministerstvo životního prostředí. Soud rozhodl ve prospěch ochrany přírody a společnosti bylo nařízeno, aby plantáže znovu zavodnila a obnovila les. Bagry začaly znovu zazemňovat odvodňovací kanály a všichni oslavovali úspěch. Jenže palmařská společnost se odvolala k jinému soudu a případ je opět neuzavřený. Obnova rašelinišť skončila rychleji než začala a zatímco se jednání vleče a zájem veřejnosti už zcela opadl, kácí teď právě palmařská společnost poslední malé zbytky džungle.

Ale aby toho nebylo málo. Vlivným Indonésanům, kteří mají zájem na zničení míst, jako je Tripa, Batang Toru nebo Balikpapanský záliv, začíná být jasné, že jejich plánům stojí v cestě několik cizinců a že většina z nich jsou přírodovědci. A tak Ministerstvo životního prostředí a lesnictví svolalo do Balikpapanu zástupce všech vládních úřadů a správ Národních parků a uspořádalo pro ně školení o tom, jak zahraničním agentům nevládních ochranářských organizací zabránit v podkopávání indonéského národního hospodářství. Na tohle téma přednášeli zástupci policie, armády a státní propagandy všeho druhu.

Z vědců jsou agenti imperialistů

Přes jednoho z rozumnějších účastníků školení se k nám prosákl zvací dopis, který už sám o sobě obsahuje detailní instrukce pro boj s ekoterorismem, a také několik fotografií z prezentací. Mezi zahraničními organizacemi, které o zničení indonéského hospodářství usilují, byli uvedeni skoro všichni, zdaleka ne jen Greenpeace a Friends of Earth, ale například i Wildlife Conservation Society, CIFOR nebo agentury rozvojové pomoci včetně USAID. Za agenty těchto imperiálních sil byla prohlášená většina významnějších indonéských nevládek. Jejich cílem, na základě oficiálního dopisu, podepsaného Ministerstvem Životního prostředí a lesnictví, je nejen oslabit indonéskou ekonomiku a zkazit indonéskou mládež, ale také podpořit
obchod s drogami a šířit pornografii a homosexualitu.

Tímhle školením má teď vymytý mozek celá řada úředníků, se kterými budeme muset ve věci ochrany přírody jednat. Ale nezůstane jen u toho. Připravují se nové regulace, na základě kterých se zahraničním vědcům zpřísní udělování povolení k výzkumu. Kuriozitou je například to, že délka trestu odnětí svobody za vývoz genetického materiálu má údajně převýšit trest za vývoz živého organismu chráněného druhu (který v sobě samozřejmě genetický materiál taky obsahuje). Horší je ale jiná věc. V budoucnu by se totiž měl povolovat jen takový výzkum, který nějakým způsobem přispěje dalšímu ekonomickému rozvoji Indonésie. Pokud by výzkum, dokládající odlesňování a vymírání ohrožených druhů neměl rozvoj indonéského národního hospodářství podpořit, nebude už možná v budoucnu povolován. Tím by se mohlo mnoho problémů vyřešit – už se o nich nebude vědět…

Náš rozhovor s Gáby a Grahamem byl plný rozčarování a bolestných odhalení. Nakonec jsem vznesl dotaz, má někdo z nás taky nějakou dobrou zprávu? Gáby si na jednu vzpomněla. V Batang Toru se objevila samice orangutana s rok a půl starými dvojčaty! Je to vůbec poprvé, kdy byla dvojčata sumaterských orangutanů pozorována ve volné přírodě. To je radostná zpráva – jenže všechno to negativní kolem asi nevyváží…

Zdroj: Stanislav Lhota