Vědci v posledních letech popisují záhadný fenomén. Tisíce jihoamerických tučňáků odplouvají hledat potravu daleko od hnízdních lokalit, na cestě zpět však zabloudí. Většina z nich jsou samičky.
Samice tučňáků magellanských se na cestách ztrácejí častěji. Cestu domů již mnohé z nich nenajdou. | Zdroj: Pixabay.com
Nenasytný tučňák
Tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus) patří ke středně velkým tučňákům. Jeho domovem jsou břehy nejjižnějších částí Jižní Ameriky – pobřeží Chile, Patagonie, Argentiny, jihu Brazílie, Ohňové země a přilehlých ostrovů. Toto stvoření dorůstající 70 cm výšky a váhy k pěti kilogramům disponuje několika zajímavými adaptacemi. Dokáže konzumovat mořskou vodu (zbytky soli pak vykašlává), tvoří velké hnízdní kolonie a má obrovskou chuť k jídlu. Početnost těchto tučňáků je zatím poměrně vysoká, odhaduje se na 1,1–1,6 milionu párů. Vědci spočítali, že toto množství tučňáků spotřebuje ročně až 2 miliony tun potravy, tedy drobných ryb či hlavonožců.
Neúnavní cestovatelé
Aby tito ptáci svou hladovou populaci nasytili, nemohou se zdržovat na jednom místě. Více než polovinu roku tráví na moři blíže k rovníku a ke konci září, řádně vykrmeni, naskočí do Humboldtova či Falklandského studeného proudu a vydají se na jih ke svým hnízdištím na pobřeží. Zde samci obsadí teritoria, vybudují až metr dlouhé hnízdní nory a čekají na samičky. Společně se pak starají o dvě vejce a vylíhlé potomky krmí, dokud se o sebe neumějí sami postarat.
Po náročném a vysilujícím odchovu potomků si rodiče odskočí do moře doplnit tukové zásoby, porovnají rozcuchané peří (doslova, neboť na hnízdištích přepeřují) a koncem dubna opět vyrážejí na svou mořskou pouť. Při námořních cestách se mohou jednotliví tučňáci dostávat až 3000 km od „domova“, tedy hnízdiště, k němuž se většina z nich bude do konce života vracet. S ohledem na způsob života jsou tito ptáci zcela závislí na pravidelném fungování mořských proudů a dostatku potravy, kterou moře přinese.
Přepeřující tučňáci magellanští. | Zdroj: Flickr.com
Ztracené samičky
V posledních letech však pozorují vědci dosud nevysvětlený úkaz: samice tučňáků se z toulek v oceánu přestávají vracet na svá hnízdiště. Někteří ptáci zabloudí podél východního i západního břehu Jižní Ameriky příliš daleko na sever. A tam také zůstanou. Podle časopisu Current Biology se každoročně jedná o tisíce zvířat. Někteří tučňáci zůstanou na pobřeží severně od hnízdišť, někteří umírají. Důvodem jejich úhynu bývá nedostatek potravy či zahlcení trávicího traktu plastovým odpadem. Zvláštní ovšem je, že dvě třetiny takto ztracených či uhynulých ptáků jsou právě samice.
Takashi Yamamoto, vedoucí výzkumného týmu z Tokia, se pokusil tuto záhadu objasnit. Čtrnáct tučňáků magellanských (8 samců a 6 samic) vybavil na hnízdišti GPS zařízením a několik měsíců sledoval jejich osudy. Ukázalo se, že samci zůstávali blíže k patagonskému hnízdišti a potravu lovili ve větších hloubkách. Samice oproti tomu migrovaly dále na sever a držely se blíže při povrchu hladiny. Někteří ze sledovaných ptáků se přiblížili k již dříve známým nebezpečným zónám, jako je například nábřeží u Buenos Aires. Zde stoupá pravděpodobnost uvíznutí ptáků v důsledku silných proudů a roste nebezpečí ze strany lidí (lov či otrava průmyslovými látkami).
Tučňák magellanský u hnízda – dvě vejce jsou pro tento druh typická. | Zdroj: Wikimedia Commons
Důvodem, proč jsou samice v návratu „domů“ méně úspěšné, může být jejich menší velikost a síla, které jim znesnadňují boj o potravu se samci (na jihu) a nutí je k přesunům do nebezpečnějších severních vod, z nichž nedokážou tak snadno uniknout. Menší tělo rovněž hůře vzdoruje chladu, což může být dalším důvodem, který samice žene hledat potravu dále na sever, tedy k rovníku.
Fenomén ztracených tučňáčích samiček jistě vyžaduje další podrobné výzkumy. Podle Yamamota je však jisté jedno – čím méně samic se bude vracet na hnízdiště, tím větší nebezpečí hrozí celé populaci tučňáku magallanských.
Zdroje: LiveScince.com, LiveScience.com, IUCNredlist.org
